Úryvek z knihy
Mack byl rád, že tmavá místnost zakryla jeho rozpaky. Připadalo mu, že ticho, které se rozhostilo, ho drží v zajetí daleko déle než jen pár vteřin, které ve skutečnosti potřeboval, aby ovládl svůj hlas a konečně jí položil otázku. „Koho tedy mám soudit?“ „Boha,“ na okamžik se odmlčela „a lidstvo.“ Pronesla to tak, jako by na tom nebylo nic neobvyklého. Mack byl ohromený: „To přece nemůžeš myslet vážně?“ zvolal. „Proč ne? V tvém světě určitě existuje mnoho lidí, o kterých si myslíš, že si zaslouží být souzeni. Co třeba ti nenasytní, kteří se přiživují na chudých tohoto světa. A co ti, kteří obětují své nedospělé děti válce? Co muži, kteří bijí své ženy? Co takhle otcové, kteří bijí své syny z jediného důvodu, a sice aby utišili svou vlastní bolest? Copak ti si nezasluhují být souzeni, Mackenzie? Mack cítil, jak jím zmítá vlna jeho nevyřešené zloby. Zanořil se do křesla a pokoušel se zachovat klid navzdory náporu představ, ale cítil, že ho jeho sebeovládání opouští. Zaťal pěsti, když se mu sevřel žaludek a zrychlil dech.
Listování v knize:
